← Večerní koncert klasické hudby ve Florencii · zpět na stránku koncertu

Hudba

Pachelbelův Kánon: smyčková basová linka, kterou zná každý

Tři housle nad opakující se basovou linkou, neznámé datum a nahrávka z roku 1968, která ho proslavila: příběh slavné skladby.

Od Florence Chamber Concert Guide · fakta naposledy ověřena

Rezervovat místa ↗

Rychlá odpověď

Pachelbel napsal Kánon pro tři housle s continuovým basem a spojil ho s gigou. Nikdo neví, ve kterém roce, uvádí Wikipedie, i když návrhy sahají od roku 1680 do roku 1706; tiskem vyšel v roce 1919 a nahrávka Jeana-Françoise Paillarda z roku 1968 z něj učinila oblíbenou skladbu. Pod celým dílem plyne osmiakordová smyčková basová linka zvaná Romanesca. Stránka florentského koncertu uvádí Pachelbela mezi hranými skladateli a ve smyčcovém souboru můžete slyšet, jak tři houslové hlasy nastupují jeden po druhém.

Pachelbelův Kánon ve zkratce

Fakta podle Wikipedie
ObsazeníTři housle a basso continuo
Doprovodná skladbaGiga v D dur, jako Kánon a Giga
DatumNeznámé; návrhy sahají od roku 1680 do roku 1706
První tisk1919, od Gustava Beckmanna, bez gigue
RozkvětPomalejší nahrávka z roku 1968 od Jeana-Françoise Paillarda
BasOsmiakordový vzorec známý jako Romanesca

Co je kanovník

Kánon je skladba, v níž je jedna melodie napodobována dalšími hlasy, které nastupují později. Wikipedie popisuje Pachelbelovu skladbu jako unisonový kánon ve třech hlasech nad čtvrtým hlasem ostinátního basu. Troje housle hrají stejnou melodii, každé začínají o několik taktů po předchozích, zatímco bas pod nimi stále dokola opakuje svůj krátký vzorec. Výsledkem je textura, která se rozvíjí, aniž by kdokoli musel zrychlovat: přidávají se další hlasy, tytéž myšlenky stoupají výš a výš a efekt je hypnotický a klidný.

Basy, které nikdy nezmizí

Opakující se basová linka naznačuje sled osmi akordů, který Wikipedie v D dur uvádí jako D, A, h moll, fis moll, G, D, G a A a označuje jej za vzorec známý jako Romanesca. Takovému opakujícímu se basu se říká ground bass a barokní skladatelé jej používali jako rámec, na nějž zavěšovali variace. Protože se vzorec opakuje a vrací, posluchač si jej rychle osvojí a pak může poslouchat, co nad ním dělají housle. Stránka poznamenává, že pozdější písně, včetně popových hitů z roku 1968 a následujících desetiletí, stejný sled znovu použily, což vysvětluje, proč může akordová posloupnost působit povědomě, i když jste kánon nikdy neslyšeli.

Datum, které nikdo nezná

Čtyři sedící hráči s houslemi, violou a violoncellem, kteří čtou z pultů, na černobílé fotografii
Strunové kvarteto na umělecké akci v Limericku v roce 1986. · Photo: Glucksman Library, University of Limerick, via Wikimedia Commons

Jedním překvapením je, jak málo se ví o tom, kdy bylo napsáno. Wikipedia uvádí, že navrhovaná data se pohybují od roku 1680 do roku 1706 a že nejstarší dochovaný rukopis pochází z let 1838 až 1842, tedy dlouho po skladatelově smrti. První tisk přišel až v roce 1919, kdy Gustav Beckmann vydal kánon bez gigue, která k němu měla patřit. Po staletí bylo dílo tichou součástí repertoáru a před sto lety bylo pouhou poznámkou pod čarou. Tento oblouk od zapomnění k všudypřítomnosti je součástí jeho kouzla v koncertním sále.

Jak nahrávka z roku 1968 změnila vše

Stránka uvádí, že nahrávka Jeana-Françoise Paillarda z roku 1968, pomalejší a romantičtější interpretace s přidanými obligátními party, podnítila popularitu skladby. Do té doby ji znali především odborníci. Poté se kánon stal stálicí svateb, filmů a playlistů. Živá provedení komorním souborem se často vracejí k lehčímu, svižnějšímu baroknímu stylu, takže stejné noty mohou znít zcela jinak než pomalá, bohatá verze, kterou mnozí znají. Slyšet obě pojetí vedle sebe je jedním z tichých potěšení koncertu s Pachelbelem na programu.

Co poslouchat ve Florencii

Na stránce koncertu je Pachelbel uveden mezi skladateli, jejichž díla Orchestr da Camera Fiorentina hraje, aniž by bylo upřesněno které, takže Canon je pravděpodobný, ale ne zaručený. Pokud zazní, sledujte první housle, jak nastupují samy nad basem, pak se po několika taktech přidají druhé a poté třetí. Efekt v malém prostoru působí jako jedna linka předávaná kolem stolu. Poslouchejte také bas: pokud violoncellista nebo hráč continua udržuje stálý pulz, zbytek skladby na něm bude pohodlně spočívat. Závěr je jemný a potlesk často chvíli počká, než se rozezní.

Často kladené otázky

Je Canon opravdu na programu?

Stránka zmiňuje Pachelbela, aniž by uváděla konkrétní skladbu, proto si zkontrolujte tištěný program.

Kdo to vytiskl jako první?

Gustav Beckmann, v roce 1919, bez gigue, podle Wikipedie.

Proč je tak známý?

Wikipedie připisuje zásluhu za vzestup její popularity nahrávce Jeana-Françoise Paillarda z roku 1968.

Co je Romanesca?

Název, který Wikipedie dává osmitónovému basovému vzorci pod kánonem.

Rezervovat místa ↗

Zdroje

  1. Wikipedia: Pachelbel's Canon
  2. Encyclopedia entry: Chamber music
Rezervovat místaBezplatné zrušení · Rezervujte nyní, plaťte později